Pohled zblízka

Prof. MUDr. Hana Matějovská Kubešová, CSc.

předsedkyně Institutu sociálně zdravotních strategií, vysokoškolská pedagožka a bývalá dlouholetá přednostka Kliniky interní, geriatrie a praktického lékařství FN Brno, aktuálně lékařka Domova seniorů Dobré časy v Ivančicích

Jak vnímáte celkovou situaci v problematice péče o nesoběstačné, stárnutí populace a dostupnosti péče?

Trend je jednoznačně nepříznivý z pohledu počtu nesoběstačných. Prodlužuje se střední délka života a vyššího věku se dožívají i lidé zatížení chorobami, které jim ubírají část soběstačnosti. Tedy tím, jak stárne populace, přibývá lidí, kteří potřebují asistenci, ať už v rámci svého přirozeného prostředí, nebo potřebují pomoc instituce.

Na druhé straně ubývá lidí z rodiny či blízkého okolí seniora, kteří jsou schopni a ochotni se o nesoběstačné postarat. Ekonomická situace není v současné době příznivá a lidé jsou nuceni preferovat zaměstnání, které si chtějí udržet a zajistit si tak jistý finanční příjem. A ani možnosti, jako je třeba dlouhodobé ošetřovné, momentálně nejsou ve větším měřítku využívány. Systém jako takový je tedy zatížený a do budoucna bude zatížený ještě více.

Vidíte nějaké konkrétní kroky, změny, které by systému pomohly?

To nejdůležitější, na čem je třeba začít pracovat, je dorovnání řekněme ekonomického standardu pečujících. V současné době pečující rodiny situaci řeší krácením úvazků, omezováním vlastních aktivit. Cílem by mělo být, aby nedocházelo k ekonomickému poškozování těchto pečujících a jejich rodin za to, že se rozhodli postarat o svého nemocného doma.

Určité změny přístupu společnosti již jsou patrné, začíná se více mluvit o neformální péči, která dosud probíhala v některých rodinách sice samozřejmě, ale za cenu velkých obětí, hlavně z hlediska finančního a celkového společenského postavení neformálních pečujících. Určitě by pomohlo, kdyby vzrostla prestiž těch, kteří jsou schopni a hlavně ochotni se o své starší nemocné příbuzné, ale i nepříbuzné, postarat doma. Oni tou péčí totiž velmi ulevují celému sociálnímu systému. A v podstatě se dá říct, že pokud by teď hned všichni neformální pečovatelé přestali pečovat, systém se okamžitě zhroutí.

Měla by péče o nesoběstačné zůstat v rodině, nebo by měla být spíše institucionalizovaná?

Na to není úplně snadné odpovědět, záleží na typu nesoběstačnosti, konkrétních potřebách nesoběstačného i možnostech rodiny. Mohli bychom si při rozlišení náročnosti péče pomoci hodnocením seniora pro přiznání příspěvku na péči, které má docela dobrou škálu. V případě přiznání příspěvku na péči v I. a II. stupni, tedy při méně závažné nesoběstačnosti, je dle mého názoru možné zvládnout péči dostatečně a na dobré úrovni v domácím prostředí. Samozřejmě pokud to rodinná situace dovoluje. Ale péče o pacienty, kteří už mají vysokou úroveň nesoběstačnosti, tedy III. a IV. stupeň příspěvku na péči, je velmi náročná, vyžaduje náročné dovednosti pečujícího a navíc i dobrou podporu z hlediska přísunu materiálu, psychologické pomoci apod. Osobně bych v takovém případě ale doporučila spíše specializované zařízení, byť třeba „jenom“ ošetřovatelské domy, kde se adekvátní úkony dají běžně zvládnout. Dlouhodobé poskytování náročné péče může postupně vést k vyčerpání sil a hrozí, že rodina či jiní neformální pečovatelé situaci přestanou zvládat.

Co vnímáte jako nejtěžší na péči o nesoběstačné?

Na problematiku péče o nesoběstačného je třeba se dívat ze dvou úhlů. Z pohledu neformálního pečovatele jde především o riziko vyhoření. Péče o nemocné je časově, ale i fyzicky velice náročná a ta zátěž je obrovská. Lidé, kteří v podstatě ze dne na den ze svého povolání přešli do role pečujícího, se musí na novou situaci adaptovat. Příbuzný, který prodělal třeba mozkovou příhodu, se mění psychicky, je z něj najednou úplně jiná osobnost a je třeba si zvyknout na úplně jiný kontakt s ním – občas musí pečující odpovídat na úplně nesmyslné otázky. Mnohdy musí pečující čelit i slovní, či dokonce fyzické agresivitě nemocného, která není samozřejmě záměrná, ale může to být příznak choroby. Bývá to poměrně dlouhé a bolestivé období, než se pečující smíří s tím, že ten, koho znají léta, už není ta maminka či tatínek, že je to teď prostě pacient, který má chorobu s jejími příznaky a ty se mohou projevovat mimo jiné tím, že se změní osobnost.

Z dalšího úhlu je třeba pohlížet na pečovatele profesionální. Ti pečují o několik pacientů zároveň a dlouhodobě. Je to sice jejich profese, ale současně dlouhodobá psychická zátěž. Vysoký věk a souběh chorob nemocného mají obvykle za následek postupné zhoršování stavu v řádu týdnů, měsíců i let až po skon pacienta. Musí si umět zachovat profesionální přístup, nadhled, aby nezničili sami sebe.

Je znatelný rozdíl mezi pacienty, o které pečuje rodina doma, a těmi, kteří jsou v nějakém pečovatelském zařízení?

Rozdíl bych hledala jinde. Nejde ani tak o to, kde se člověk momentálně nachází, ale nakolik o něj má rodina či další blízké okolí zájem. Pokud je pacient i dlouhodobě umístěn v nějakém zařízení a rodina ho pravidelně navštěvuje, kontaktuje ho, snaží se třeba i vytvořit podmínky, aby se mohl občas podívat domů, pak je to na jeho stavu vidět. Pokud ze strany blízkých zájem není, nebo je dokonce patrný až negativní postoj rodiny, pacient se zachovalými psychickými funkcemi tuto atmosféru velmi rychle vycítí a upadá do apatie, negativizmu, deprese. A dovolím si říct, že i mnohem rychleji odchází.